Moje chovatelská story c.4 - Ježek

Člověk by řekl, že mít doma leguána a dva šneky mi bude stačit, ale to bych nesměla být já. Na konci letošního léta jsem si pořídila čtvrtého člena do svého zvěřince.

Stalo se to snad ještě spontáněji než s leguánem. Znáte Promise Tamang Phan? Předpokládám že jo. Ta si právě v půlce léta pořídila ježečka a spamovala s ním všechny sociální sítě a moje srdce si v tu chvíli řeklo, že takového malinkatého bobečka chce doma taky :-)

Tak jsem udělala průzkum ohledně jejich chovatelství. Běžně se doma chovají Ježci Bělobřichý nebo Ježci Ušatý, jsou to noční tvorové, kteří přes den spí a aktivní se stávají kolem 7 hodiny večerní, tudíž ideální mazlíčci pro pracující lidi, kteří nejsou přes den doma. Krmí se žrádlem pro koťátka (nebo nízkotučným žrádlem pro kočky) hmyzem, zejména červíky a občasně ovocem/zeleninou.

Svého bodláka jsem si pořídila přes bazos na Seznamu. Narazila jsem na celkem fajn velkochovatelku ježečků bělobřichých, která mi dala vybrat v pohlaví a barvě. Do oka mi padl mlaďounký sameček se sněhobílými bodlinkami, kterého jsem později díky nim pojmenovala Snížek.

Byla to láska na první pohled, v životě jsem neviděla tak roztomilý zvíře. Prvních 14 sice funěl a vztekal se, ale rychle si zvykl a teď se nechá krásně chovat. Časem jsem mu pořídila ještě navíc výběh, kde může sportovat.

Ježkové rozhodně nejsou zvířátka pro děti. Také nejsou úplně vhodní pokud nemáte moc tvrdý spánek, jelikož v noci dělají opravdu hluk. Na druhou stranu ovšem roztomilejšího prďolu neseženete :-)

Tak to je zatím moje kompletní sbírka: leguán zelený, dva afričtí šneci a ježek bělobřichý. Dalo by se říct, že se "specializuji" na chov exotických zvířat. Nikdo z nich díky bohu nikdy nic nechytl, všichni jsou zdraví, šťastní a plní síly. Snažím se jim věnovat co nejvíc času a to někdy až několik hodin denně. Rodina mě v tom podporuje a občas mi pomáhá když zrovna nemám čas. Musím říct, že zvířátka jsou ty nejlepší antidepresivní věci co existují. Neuvěřitelně mi pomohli, protože s depresivníma stavama bojuji poměrně často. Takže pokud na to máte čas, pořiďte si nějakého kámoše, doporučuji všemi deseti :-)

Video se snížkem, které jsem o něm natočila

Moje chovatelská story c.3 - Leguán

Zatímco čekám až se mi obarví vlasy, napíšu vám jak pokračovalo moje chovatelství. Minule jsem skončila u toho, jak jsem si pořídila dva africké sloní šneky.

Asi není velkým překvapením, že se šnečkama není moc legrace. Člověk si je nemůže pochovat (vlastně může, ale je to slizkej zážitek) ani podrbat. Proto jsem cca za rok učinila rozhodnutí pořídit si konečně plnohodnotný vlastní zvířátko. Bylo to chvilku po mých 18 narozeninách a já si chtěla nadělit něco nezapomenutelného.

Pořídila jsem si leguána zeleného. A proč zrovna jeho? To je poměrně jednochý. Plazi mě fascinovali odjakživa, příšli mi naprosto úžasní, zejména varani. Jakožko milovníkovi fantasy mi neuvěřitelně přípomínali draky. Když byl můj bratr malý, měl dokonce svojí nejoblíbenější hračku plastovýho leguána, takže láska k velkým plazům je tak nějak v celé naší rodině.

Jenže myslela jsem si, že všichni žerou buď hlodavce nebo hmyz. A nějak jsem netoužila po manipulaci se sarančatama, eh, proto jsem chov zavrhla. Až loni jsem nějakou čirou náhodou zjistila, že tomu tak není. Leguáni jsou výhradně bíložravci, pochutnávají si na kytičkách. Když jsem tohle zjistila, měla jsem okamžitě jasno - pořídím si ho.

dospělý leguán zelený

Plán jsem zrealizovala poměrně rychle. Několik dní jsem pročítala všechny možné informace o chovu, našla jsem skvělého chovatele (provozovatel Klubu chovatelů leguánů zelených), který mi ho prodal a sehnala jsem všechno vybavení. A také jsem serozhodla, že ho chci co nejmladšího, abych si ho mohla vychovat úplně od základu a že chci samečka, jelikož samičky mají často deprese pokud jsou chovány osamotě.

A teď něco o samotných leguánech. Jsou to vedle krokodýlů a varanů jedni z největších plazů a zároveň jsou spolu s nimi jedni z nejpřímějších potomků dinosaurů. Existuje dosud 17 objevených druhů. V dospělosti se dorůstají délky až dvou metrů, i když většina z toho je ocas. Mají ostré drapy, lalok a hřebínek podél hlavy a zad. V zajetí se dožívají v průměru 15 let.

Můj leguánek měl 3 měsíce když se ke mě dostal. Bylo to ustrašené miminko s velkýma očima a malinkým telíčkem, které bylo tak vystresované, že mělo problém i s tím se najíst.

Dnes už to bude rok co ho mám. Za to dobu pěkně vyrostl, otrkal se, je zdravý a plný síly a já ho úplně zbožňuju. Můj život se s ním změnil o 100% procent k lepšímu a každý den co ho mám mi přináší neuvěřitelnou radost. Už se nemůžu dočkat až vyroste do dospělé velikosti a bude z něj velikánský ještěr. Cítím se s ním jak Daenerys z Game of Thrones :D

Mimochodem jmenuje se Damon. Kdo zjistí po kom to jméno je, dostane zlatého bludištáka.

Nebudu dopodrobna popisovat co obnáší péče o leguány a teraristika obecně. Je to práce na každý den,  finanční investice do začátku chovu je dost vysoká a leguán v rage módu je dost nebezpečná záležitost. K chovu je dokonce třeba speciání povolení (povinné pro všechny plazy v dospělosti větší jak 1m). Není to záležitost pro všechny. Ale rozhodně je to unikátní zvířátko, které vás nebude nudit, dá se ochočit a pěkně zařízené térárium může úžasně estetický doplňek domácnosti.

Moje chovatelská story c.2 - Šneci

Zdravím, chtěla jsem napsat nějaký kosmetický článek, ale přes den jsem se učila a neměla čas nic nafotit a ted' už je tma, tak aspoň napíšu pokračování své chovatelské story :-)

Minule jsem vyprávěla o tom, jak jsem si pořídila strašilky a skončila u toho, kdy jsem se rozhodla v nich dál nepokračovat.

Takže, asi půl roku jsem si užívala, že se nemusím starat o to, kde schánět listy růží, nikoho stříkat a podobně, ale postupně se mi po nějakém společníku začalo stýskat a navíc jsem měla po těch strašilkách doma nevyužitou nádobu. Ani jsem o tom moc dlouho nepřemýšlela a los padnul na šneky. Jelikož je chovala kamarádka zmíněná v minulém článku, věděla jsem, do čeho jdu a jak se o ně starat. A taky je ještě pořád prodávali (a do ted' prodávají) v místním zverimexu.

Koupila jsem si dva africké šnečky rodu Achatina Achatina, neboli Oblovka Velká, cca 10cm veliké. Mlád'átka. Mám je dodnes a už jsou z nich dospělí pardálové.  Nevím proč, ale ještě pořád nemají jména, říkám jim prostě šneci. Jsou jim dva roky.

Péče o ně je neuvěřitelně jednoduchá. Potřebujete nějakou nádobu, kterou naplníte hlínou, ideálně nějakou s vysokým procentem kokosové kůry (jelikož ta dobře nasává vodu) a to je v podstatě všechno. Žerou predevším jablíčka, okurky a listový salát. Taky nepohrdnou granulema pro suchozemské želvy. Extra potřebujou mít vždycky k dispozici sépiovou kost, z který získávají vápník pro výživu svý ulity.

Za ty dva roky ohromně vyrostly. Jsou ted' GIGANTICKÝ. Návštěvy u nás doma z nich mají vždycky málem infarkt, všichni se hrozně diví, že takhle obrovský šneci vůbec existujou, a proč je sakra někdo chová doma. Ale to se divili i strašilkám, heh.

A má jejich chování nějaké mínusy? Myslím, že ne. Pokud je nebudete mít v dost velké nádobě, budete slyšet jak v noci skřípou ulitama o zdi (a to je hodně creepy zvuk) ale na to se dá zvyknout. Překvapivě ani nesmrdí. Akorát teda v dospělosti, pokud se budou mít rádi (a to se ti moji mají hodně) budou klást vajíčka. Hodně vajíček. A ty budete muset likvidovat, pokud nechcete mít doma hejno 300 pidi šnečíčků. Ale to není takový problém.

Na instafotkách můžete vidět, jaký to jsou zlatíčka :-)
Příště vám povím, jakého dalšího tvora jsem si pořídila.
P.S.: Neřešte, že jsou focený s pivama.

 

šnek na pivu / šnečí láska / šnek a hlad

šnek na druhém pivu / vajíčka / rozpláclý šnek

Moje chovatelská story c.1 - Strašilky

Předpokládám, že každý si jako malý přál nějaké zvířátko. Já taky. Ale přála jsem si svoje vlastní, ne žádný kolektivní jako jsme u nás doma měli v průběhu let morče, rybičky, vodní želvu, andulku, takový ty prostě obvyklý malý zvířátka. Ne, že by na nich bylo něco špatnýho, ale prostě to nikdy nebylo ono. Mimochodem nikdy jsme neměli psa ani kočku. 

Moje touha po vlastním zvířátku vyústila v cca 14 letech. Byli jsme tehdy s kamarádkou ve zverimexu a měli tam dost zvláštní sortiment. Kamarádku zaujmuli obří afričtí šněci, mě strašilky. Zaujmuli nás tak moc, že jsme si je nakonec pořídili.

Takže strašilky. To byli moje první oběti. Předpokládám, že většina lidí by od nich s křikem utekla, ale mě fascinovali. A taky byly takhle do začátku ideálně nenáročný. Cože to jsou vůbec strašilky?

"Strašilky (Phasmatodea) jsou řád tropického hmyzu bizarního zjevu. Mohou vypadat jako větvička, starý list nebo kus kůry a dokonale tak splývat s prostředím. Jedná se o výlučně býložravý hmyz." - Wikipedia








Žralo to listy růží, šípku a ostružin. Šípek mi roste za barákem, takže krmení žádný problém. Občast jsem je porosila vodou. Jeden jedinec žil cca půl roku, takže jsem vždycky pak musela koupit nový. Až na jeden případ se nikdy nerozmnožili :-( Jednou jsem si pořídila nějaký speciální argentincký, který žrali jenom kapradiny, ale ty mi asi po měsíci chcíply, eh. Chov strašilek jsem ukončila po tom, co jsem si jednou pořídila i pakobylky, z kterých mi časem šel mráz po zádech. Když vyrostly, vypadali jako gigantický štíři a dělali v noci divný zvuky. Nakonec jsem se věnovala jednim známým, protože jsem z nich měla fakt hroznou hrůzu. Ke strašilkám už jsem se nevrátila. Měla jsem se tuším 3 roky a vzpomínám na ně s láskou.

A tohle je jedna z mých strašilek v plné kráse, nahoře můžete vidět jak jsem je nechávala po sobě běhat :-)