Dokumentární filmy co by měl vidět každý #1

Dneska si dáme článek z trochu jiného soudku. Ležím doma s neuvěřitelnýma bolestma všeho a potřebuju nějak přerušit celodenní sledování seriálů a dočítání posledních čísel Reflexu, které jsem prošvihla, protože jinak jsem zblázním. Nejsem zvyklá být nemocná a ležet celý den v posteli je pro mě utrpení. O to víc, že ani zahrát na počítači si nemůžu, protože jakmile si sednu/postavím se, točí se mi hlava tak brutálně, že regulérně padám na zem. Ale můžu si za to sama (aneb můj životní styl by potřeboval větší míru odpočinku). Poučení pro ostatní: poslouchejte svoje maminky a POŘÁDNĚ se oblékejte když jdete v zimě ven a nechoďte domů několik dní po sobě ve 2 ráno.

Sledování dokumentárních filmů je něco, co miluju od malička a považuju to za skvělej způsob jak předávát informace, vzdělávat a upozorňovat na aktuální problémy, protože jak je známo, vizuál v člověku zanechá hlubokej dojem. Jako malá jsem milovala historické a přirodovědné dokumenty, poslední dobou vysedávám spíš u těch, ehm, aktivistickejch. A nejen o nich vám dneska povím.

SWEATSHOP 2014
Začneme něčím co vlastně ani dokument není. Je to reality show. Určitě už o ní slyšel každý, kdo se aspoň trošku pohybuje na internetech, ale stejně o ní napíšu, pro ty vyjímky co to ještě nezaznamenali. Jedná se o projekt jedné norské televize, která oslovila tři tamní fashion blogery a vzala je do Kambodži ukázat v jakých příšerných podmínkách se oblečení, které tady v západní Evropě kupujeme, vyrábí. Jsou nuceni žít v totožných podmínkách, jako tamní obyvatelé, odpracovat to co oni a celkově si vyzkoušet jaký to je. Asi nikoho nepřekvapí, že na konci mají skoro všichni mentální breakdown. Sweatshop je obecné označení továren na oblečení v třetích zemích, kde mají pracovníci minimální mzdy a příšerné pracovní podmínky. Cílem této reality show je poukázat na tento problém. Na problém, že šaty co si člověk koupí v HM za 30 dolarů měli výrobní cenu 0,20 dolarů a člověk co je ušil trpí hladem a žije ve špíně na prostoru 2m x 2m. Sílu v tomhle projektu vidím v tom, že lidi co by tomuhle nikdy nevěnovali jedinou myšlenku třeba aspoň trošku začnou přemýšlet. A třeba si uvědomí, že když kupujou třičko v New Yorku za 79kc že něco není v pořádku. V ceně musí být započítán materiál, provozní náklady, daň a marže. Kolikpak asi z toho jde té továrně.

DARK SIDE OF CHOCOLATE 2010
Podobný problém řeší dokument Dark Side Of Chocolate. Akorát se věnuje čokoládovému průmyslu. Zde je problém zas ten, že na plantážích s kakaovými boby pracuje v otroctví neuvěřitelné množství děti, které jsou často uneseni přímo z domova svým rodinám. Proč děti? Protože nedostávají zaplaceno. Skoro celý dokument je natočen skrytou kamerou, takže člověk vidí všechno v akci. To jak se převážejí děti přes hranice. To jak sekají mačetama na plantážích. Velké potravinářské společnosti jako Nestlé se k tmu odmítli vyjádřit, či problém popřeli.
Blbý je, že tohle se netýká jenom čokolády, ale také cukrové třiny, kafe a podobných komodit. Prostě v Africe je nahovno situace. Nevím jak jinak to říct. Ale nadruhu stranu situace se lepší a kdo se chce k řešení přidat, má to na rozdíl od problému s oblečením hrozně jednoduché. Kupujte fairtrade výrobky. Dřív byly výsadou jenom bio obchodů, ale dnes už je seženete úplně všude. Fairtrade je certifikát potravin, garance původu, že je cruelty-free a pracovníci dostali řádně zaplaceno. Víte například, že Starbucks prodává jenom fairtrade kávu?

MORE THAN HONEY 2012
"Když vymřou včely, vymřou do čtyř let také lidé." řekl údajně Albert Eintein. Vlastně to nikdy neřekl ale to je jedno. Tak by se dal v kostce shrnout tenhle dokument. Zabývá se produkcí medu a všemu co k tomu patří. Dozvěděla jsem se tunu zajímavých informací, protože to je téma o kterém jsem nevěděla lautr nic a vám určitě doporučuji také shlédnout. Když nic jiného, je to celé podkreslené náááááádhernými makro záběry včel. Dozvíte se třeba, že prakticky všechny včely chované k velkoprodukci medu jsou dopované antibiotiky, protože bez toho už nejsou schopni přežít. Takže v medu hezky všichni papáme antibiotika. Nebo že jsou oblasti Číny, co jsou tak znečištěné, že už tam včely vymřely a lidé tam opylují stromy ručně (!!!!!!!!!). A že pravděpodobná budoucnost evropských včel je zkřížení s jejich agresivními africkými kolegy, protože jinak nejspíš vyhynou.

To je pro dnešek všechno. Příště se podíváme na jeden projekt České televize, kosatky držené v zajetí a ekologické dopady velkoprodukce masa. A jako bonus možná na problém s palmovým olejem, pokud si vzpomenu na název dokumentu.

Výlet do Drážďan

Ahoj! Dlouho jsem nepsala. Nebyl čas a ani nějak chuť. Tentokrát jsem většinu vánočních dárků řešila stylem DIY, takže to zabralo ohromné množství času, plus ukončování semestru ve škole, teď zkouškové, no prostě nebyl čas. Každopádně teď už ho mám, tak se můžete těšit na nálož článků co mám v plánu. Začnu předvánočním výletem do Drážďan.

(zdroj: wikipedia.org)

Prostě jsme chtěli s přítelem podniknout nějaký vánoční výlet. Loni jsme byli ve Vídni, takže tahle destinace nepřipadala v úvahu (ne že by Vídeň nebyla pěkná, ale chtěli jsme někam jinam) tak nás napadl Berlín. Jenže to by chtělo s přespáním a neměli jsme čas to řešit tak los padl na profláknuté Drážďany. Ani jeden z nás tam nikdy nebyl, tak jsme to odsouhlasili. Musím podotknout, že jsem nikdy moc vánočnímu vyletování neholdovala a maximum pro mě byla zastávka na trzích na Staromáku, takže jet někam před Vánocemi je pro mě docela nový pojem.

Další se řešilo jestli jet autem nebo vlakem. Vlakem bysme si mohli oba dva dát svařák, že jo. A prostě vlakem jsou pěkný výlety. Jenže po náhlednutí na předvánoční jízdné Českých drah bylo jasno, že pokud nechceme zkrachovat, tak vlakem ne. Stály tolik, že jsem fakt měla pocit, že si z nás dělaj srandu. Nakonec jsme dali za benzín asi třetinu toho co bysme dali za jízdenky do vlaku.

Takže jsme sedli do auta a jeli. Cestou tam jsem řídila já, zpátky on. Byl to pro mě docela boj, protože můj řidičskej skill je pořád dost špatnej, ale zvládla jsem to, takže třikrát hurá (akorát jsem jednou zastavila na přechodu a jednou na křižovatce, na to doufám že se brzo zapomene :D). Naštěstí jsme vyjeli prozíravě brzo (v osm) a ve všední den, takže jsme neměli problém se zaparkováním (nakonec se nám to podařilo pár metrů od Centrum Galerie, takže naprostá paráda), ale přijet o 45 minut později tak už nezaparkujeme.

Plán byl podívat se na památky, zajít někam na oběd, počkat až se setmí a očumovat trhy. Nic z toho pořádně nevyšlo. Památek je malinko (všechny byly za války rozbombardovaný, to mi mohlo dojít), zoo byla nějaká nefunkční a město je to celkově malý a takový nehezký/temný (ale opět, co čekat od města co bylo celý rozbombardovaný). Došla jsem k názoru, že jediná věc co se tu dá dělat je nakupovat. Vážně. Absolutně nic jinýho. Prager Strasse je ráj na zemi pro všechny nákupčí. Je tu tolik obchodů, že ani najíst jsme se neměli kde. Nakonec jsme skončili v Burger Kingu na nádraží (z kterýho mi bylo solidně zle, tyhle věci obvykle nekonzumuju a můj žaludek mi to dal dost najevo). Trhy byly nakonec pěkný, svařák chutnej. Podívala jsem se poprvé v životě do Primarku a ačkoli jsem si v něm nic nekoupila, dost mě mrzí že v Čechách není (akorát ty lidi v něm jsou totálně jebnutý, hlavně matky s kočárkama). Někdy po pátý jsme sedli do auta a v půl osmý jsme byli doma.

(zdroj: dresden01.de)

Když to shrnu, tak můj celkový dojem z Drážďan je nic moc město plné super nakupování. Kdyby mi například vyhořel celý šatník a potřebovala jsem vše doplnit, jedu tam. Vidím to na ještě jednu zastávku čistě nákupní, s kamarádkami, (protože přítel u mého procházení Primarku viditelně fyzicky trpěl). Je parádní že se tam dá z Prahy za dvě hodiny dojet autem a člověk nemusí nic extra řešit, akorát si vyměnit peníze (německé dálnice jsou zdarma). Takže moje pocity jsou velmi smíšené. Doufám, že v roce 2015 se podívám do toho Berlína. A v Drážďanech si koupím něco pěknýho na sebe. 

Srandy s ajurvédskými čaji

Už kolikrát jsem tu psala, že se mi v srpnu zbláznila pleť. Bylo to tak zlý, že jsem při hledání léčby zabrousila až do pochybných koutů internetů s alternativníma léčbama a nějak jsem při tom svym zuřivym gůglení narazila na ajurvédské čaje. Jelikož mám hodně pozitivní zkušenosti s ajurvédskou kosmetikou, řekla jsem si proč ne, jsou to přece jen čaje.
Nějakým testem a po pročtení milionů článků jsem došla k názoru, že u mě převládá dóšický typ pitta. Dóšické typy jsou v ajurvédě 3 hlavní typologie lidí, povahově, terperamentově a fyziologicky. Každý typ je náchylný k určitým nemocem, proto by se měl člověk chovat s ohledem ke svému typu a taky se podle něj stravovat. Je to hodně složitý a sama tomu doteď pořádně nerozumím, každopádně jak už jsem řekla, vypadá to, že jsem pitta.

Pitta má ráda fyzickou aktivitu, má výbornou paměť, dobré organizační schopnosti, má cholerický sklony, je cílevědomá. Nesnáší horké počasí. Když má svoje tělo v nerovnováze,  často trpí na kožní infekce, nemoci jater a žlučníku, má návaly zlosti, potíže se zrakem.
Můžu vám říct, že když jsem si to pročítala tak jsem byla úplně v šoku, protože já mám přesně problémy s játrama, kožníma infekcema (akné) a potíže se zrakem (časté záněty spojivek).
A jak to souvisí s těma čajema? Každý dóšický typ byl měl pít jiné. A pro pittu se hodí čaj Nimba. O tom, co je to nimba, neboli neem, jsem tu už jednou psala, jedné se o superzázračný strom, který by měl byt údajně schopný vyléčit všechno. No, to sice není, ale jistý účinky fakt má.

Čaj z Nimby má čistit krev a léčit kožní záněty, ulevovat od gynekologických zánětů, od bolestivé menstruace, také se používá jako podpůrný prostředek při chemoterapii. Údajně.
Upřímně, mě zajímaly jenom ty účinky na pleť.
Tak jsem najela na 3 měsíční čajíčkové rituály. Můžou se užívat zároveň dva čaje, tak jsem k němu přihodila ještě čaj Maricha. Ten je na nízký tlak. S tím mám ohromné problémy.
Můžete pít až 3 šálky denně od každého. Já pila dva, takže jsem najednou měla dva šálky ráno a dva šálky večer koncentrovanýho bylinýho čehosi.
Začátky byly hodně težký. Ta chuť je úplně přesnej opak evropských bylinných čajů. Je to silně kořeněný, hořký a ostrý. Přítel se k tomu vyjádřil, že "hrozně nechutně smrdí". První dva dny jsem měla pocit, že budu u každýho šálku zvracet. Spousta lidí na internetu píše, že se přes tu chuť a vůni nikdy nepřenesla, prostě to nedokázali požít.
Bylo to náročný, ale vytrvala jsem a zhruba po 10 dnech jsem si na ně úplně v pohodě zvykla. Teďko už mi dokonce chutnaj, ale na úkor toho, že moje chuťový buňky prošly radikální transformací a je mi teď špatně z představy klasickýho ovocnýho čaje. Taky mi začala hodně v jídlech chutnat kurkuma.

A účinky? Co se týče Nimby,  nejenže bylo náročný se jí naučit pít, náročný byl i ten ozdravný proces. Hned druhý až třetí den jsem dostala mírnou horečku a šílenou migrénu. Je to přirozený proces, ta Nimba je v tom čištění organismu tak radikální, že holt tělo reaguje takhle. Normálně prý tato fáze trvá týden, takže mé dva dny byly úspěch značící, že tak "toxickej" organismus nemám. Dále mě v prvním týdnu šíleně pálila pleť. Opět normální průběh.
Akné se mi po cca 3 týdnech skutečně začalo lepšit. Po dvou měsících jsem zaznamenala úplný zklidnění. Pleť má MNOHEM lepší barvu, je hydratovanější a sjednocenejší. Nechápu, jak něco takového zvládnul čaj, ale je to paráda.
Co se týče toho druhého, u toho pozoruju hlavně mnohem lepší spánek. Opravdu, od té doby co ho piju, spím asi milionkrát lépe. První měsíc jsem měla i méně migrén, hodně energie a nebyla mi pořád zima (co mi bývá), ale pak nastal podzim a podzimní chřipky a všechno nastalo znovu. Holt když jsou doma všichni nemocní tak s tím ani ajurvédskej čaj nepomůže. Ale ten úžasnej spánek zůstal.
Momentálně se chystám přerušit pití Nimby a Marichy a zkusím čaj na zrak a na ochranu jater, tak uvidíme.
Verdikt - pití ajurvédských čajů není pro každého. Je to náročný, ale rozhodně to stojí za to. Čajíčky koupíte buď na netu nebo v obchodech Horoskop. 

Random věcí ze života #2

Dneska se s vámi podělím s několika věcma ze života, co se u mě poslední dobou děly. Na začátek tu dám fotky svých dvou zvířátek, s kterýma pravidelně spamuju facebook. No, řekněte, kdo by s nima nespamoval, jsou prostě úžasní :-)

Plus bonus moje kresba leguána z nudy ve škole.

Dále jídlo. Poslední dobou jsem měla samé dobroty, bohužel většinu z nich nemám vyfocenou, vždycky na to zapomenu. Ale pár ukázek mám. Ochutnala jsem například výborné domácí noky s dýňovou omáčkou a lanýžovým olejem, zeleninové lasagne a skvělej gigantickej jalapeno burger. Vždycky když někde vidím burger, neodolám tomu si ho dát a pak celý den nadávám, že je mi špatně jak jsem se přejedla.

Kamarádka pořádala večeři. Úžasnýho lososa s opečenýma brambůrkama a waflema s višněma, čokoládou a mascarpone. Ještě teď se olizuju když si na to vzpomenu. 

I já jsem vařila. Poslední dobou jsem se rozhodla ve svojí stravě trošku omezit maso a nahrazovat ho luštěninama, takže u nás doma to je teď samá cizrnová polívka, hrachová kaše a čočka na milion způsobů. Poprvé jsem dělala čočkové karbanátky s mrkvovou kaší a měly ohromný úspěch. Taky jsem pekla dýňové brownies a zdokonalila výrobu hrnečkového fitness dortíku. Ale samozřejmě nic z toho nemám vyfocené -_- Jenom pár snídaní. 

Ať žijou semínka!

A dvakrát hip hip hurá proteinovým lívancům. 

Nákupy. Kosmetiku jsem skoro vůbec nekupovala, z dekorativky mě zaujala akorát řasenka Bourjois Volume 1 seconde marcara, která je dokonalá. Nebojím se jí přirovnat k famózní They're Real od Benefitu, ovšem za tuhle na netu zaplatíte 239,-, za tu od Benefitu 3x tolik. 

Ale co se nestane, jako naschvál jsem minulý týden chytla zánět spojivek a nemohla jí používat, grrr. 

Dále jsem se rozhodla vyzkoušel biofázy od Nobilis Tilia. Zážitek je to fakt intenzivní, co nejdřív o tom napíšu na blog. Kdo by nevěděl, jedná se o enzymatické ozdravení pleti pomocí minimálně 3 sér, které mají fungovat trošku jinak (mnohem líp) než obyčejné krémy. 

Taky jsem si pořídila aromalampu. Nejlepší rozhodnutí, esenciálních olejů mám kvůli kuchtění kosmetiky asi milion. Jsem ve fázi testování různých kombinací vůni, například bergamot + máta a hřebíček + zázvor + pomeranč jsou super volbou. 

Dále jsem učinila pár nákupů ohledně cvičení a zdravých doplňků obecně. Konečně jsem si pořídila shaker, usoudila jsem, že rozmíchávat si proteiny ve skleničce je fakt otrava. A taky ten protein, vanilkový mi došel a bylo ho třeba doplnit. Myslím, že příště si ho pořídím radši z nějakýho odborného obchodu, začínám pochybovat o kvalitě toho z DMka. A rovnou půjdu do nějakýho raw veganskýho. Následuje vláknina, rakytníkový sirup, tabletky chlorella a moje oblíbené ajurvédské čaje. Jako poslední teplá mikina na běhání z HMka. Líbí se mi tolik, že jí nakonec nosím i normálně, ne jenom na sport. 

U toho HMka zůstaneme, pořídila jsem si tam taky slušňácký šaty s límečkem do práce a do školy, které sklidily nečekaný pozitivní ohlas od mého okolí a pár basic triček z organický bavlny. 

Následují ostatní srandy. Poslední dobou jsem úplně pohlcená hraním Middle-earth: Shadow of Mordor, ukázalo se to jako boží hra, kde člověk celou dobu kosí orky a užívá si prostředí Středozemě. Hráč je přímo v Mordoru. Jako bonus nechybí setkání s glumem. Prostě paráda. 

zdoj obrázku: gearnuke.com

Taky jsem začala zkoušet Dotu 2. Chtěla jsem rozšířit si obzory i mezi jiný MOBA než jenom League of Legends a Smite. 

zdroj obrazku: maximumpc.com

Poslední dobou jsem přečetla celkem dost knížek. Momentálně se prokousávám autobiobrafií Arnolda Schwarzeneggera Total Recall: My Unbelievably True Life Story, kterou zatím hodnotím dost pozitivně. O knižních tipech plánuju samostatnej článek.

Nesmí chybět moje návštěva koncertu Linsey Stirling. Určitě jí všichni znáte. Překvapilo mě ohromné množství lidí, které se rozhodlo přijít, vůbec bych nečekala, že internetová hvězda dokáže naplnit celou Incheba arénu. Koncert jsem ohromně užila, i přes úplně na prd místo, které jsme měli. 

Za pár dní se chystám na Hollywood Undead a nemůžu se dočkat. 

zdroj obrázku: lidseystirling.cz

zdroj obrázku: xband.cz

To bude pro dnešek všechno. Užívejte sobotního večera, já jdu hrát Shadow of Mordor :-)

Na Signal festival už nikdy víc

Pokud jste Pražák a máte facebook, nebo čtete nějaká periodika, určitě jste si všimli, že v těchto dnech se v Praze koná Signal festival. Festival světla. Letos jsem šla poprvý a zanechalo to na mě jeden jediný dojem: nikdy víc. Důvod? Jednoduchý. Naprosto šílený masy lidí, který vám nedovolujou si to užít. 

Ale zpátky na začátek. Nic moc extra jsem si dopředu o festivalu nezjišťovala. Světelné instalace rozmístěné různě po Praze. Znělo to fajn. Já takový věci ráda. Přece jenom jsem vystudovala uměleckou střední a moje artová část duše nad originálníma audiovizuálníma kreacema plesá. Takže jsem chtěla jít.

S mým doprovodem jsme zvolili trasu říční. Na výběr bylo mezi třema. Usoudili jsme, že když půjdem kolem Vltavy, nemůžeme nic pokazit. Jako startovní pozici jsme zvolili Palackého náměstí. První jsme tedy u Tančícího domu potkali světelnou instalaci od Davida Černého jménem Speederman. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že tenhle výlet nebyl uplně nejlepší nápad. Všude bylo šílený množství lidí. Opravdu šílený množství. Auta ani tramvaje nemohli pořádně přojíždět. A celá ta masa koukala na tuhle jednu jedinou instalaci. Která měla zhruba jenom dva metry. Přišlo mi to padlý na hlavu. Instalace byla, ehm, celkem obyčejná. Čekala jsem něco grandióznějšího. Ale řekla jsem si budiž, třeba příští bude lepší.

Ne, nebyla. Další zastávkou byla Fyr Lighthouse od Jari Haanpera. Tahle instalace byla umístěna v prostorách fakulty UK sociálních věd. Umíte si představit ty davy lidí co se snaží namačkat do uzavřeného prostoru? A hypnoticky sledují pár blikajících žárovek? Čekala jsem grandióznější instalaci, místo toho jsem dostlala grandióznější dav lidí. 

To už jsme začínali být fakt naštvaný. Nejenže jsme čekali jaksi "lepší" díla ale ty davy totálně ochromovaly centrum Prahy. Nicméně znechucení jsme vytrvale pokračovali dál.

Light barrier od Kimchi&Chips na Střeleckém ostrově. První instalace u které jsem si řekla "ty jo, to je zajímavý a pěkný". Davy lidí tu byly tu rozmělněnější a já si začala říkat, že to třeba tak hrozný nebude.

Tenhle pocit ze mě rychle opadnul jakmile jsme začali jít směr Kampa. Ještě větší davy lidí. 

První interaktivní instalace: The Pool od Jena Lewina. Tohle mě dostalo totálně do kolen. Na pár svítících kruzích se mačkala miliarda lidí a skákala jak o život. Mačkala se takovým stylem, že na jednom kruhu o poloměru cca 50cm se mačkali 3 lidi. Já totiž opravdu nechápu, proč někomu stojí za to se takhle extrémně mačkat a křičet při tom jenom proto, aby si skočil na světelnym kruhu.

Hned vedle byl videomapping E:merge od Nerdworking. O tomhle můžu upřímně říct, že to byla nádhera. Konečně něco, co splňovalo moje grandiózní nároky. Nevím jak bych to popsala, taková schizofrenní video pocta geometrii za doprovodů kyberpunkových zvuků jak z filmu Pí. Vypadalo to fakt nádherně, až z toho mrazilo. Vzalo mě to tak, že jsem v tu chvíli zapoměla i na moji nasranost.

Po tomhle zážitku jsme se rozhodli že prdíme na světelné instalace a jdem hledat videomappingy. Směrem na Staroměstské náměstí měli být dvě.

Tohle se záhy ukázalo jako ten nejhorší nápad co jsme mohli mít. Na starém městě je hodně lidí i normálně, ale teďko tam bylo něco, co bych přirovnala k množství lidí na václaváku z fotek revoluce z roku '89. Zatím největší množství lidí. Na Karlově mostu jich bylo tolik, že se divím, že nepadali do Vltavy. 

Tohle byl tak šílenej zažitek, že jsme jenom totálně rezignovaně doklusali k videomappingu Out of Place od The Electric Canavas, viděli část a rychle utíkali někam mimo festivalovou trasu a směrem domů. Mimochodem, zdaleka se mi to tak nelíbilo jako E:merge.

Shrnula bych to jediným: I don't know what I expected. Mělo mi dojít, že takhle propagovaná akce, která je zdarma, bude v obležení lidí. Nedošlo mi to a pykala jsem za to.

Víte, já davy lidí totiž k smrti nedávidím. 

Problém celého festivalu vidím v tom, že je zdarma. Já vím, že je to celé o tom, že se to koná po celé Praze a myšlenka toho chodit po jednotlivých zastávkách po celém městě je náhodou strašně hezká, jenže ty davy nedovolí nikomu si to pořádně užít. Osobně bych to celé přesunula do nějaké velké haly, třeba do Holešovic a udělala z toho regulérní výstavu. Se vstupným. Pak by na to šli jenom lidi, které to fakt zajímá a ne všichni swageři z Prahy, kteří mají o umění nulový zájem a jdou jenom proto aby se tagnuli na facebooku s hashtagem #signalfestival.

Byl jste někdo taky? A nasralo vás to stejně?

Mii. 

Že bych už konečně začala pravidělně psát?

Zase jsem byla dlouho neaktivní. A zase jsem hodně cestovala a dělala všelijaký věci. Navštívila jsem ostrov Djerba (kde bylo překvapivě příjemně, žádných 40 stupňů) a úžasnou krokodýlí farmu, Jindřichův Hradec, vesničku jménem Houska, dvakrát jsem byla v Mostě a tak dále. Plus jsem si našla novou zábavu a to výukové online kurzy různých univerzit, takže každý den minimálně hodinu studuji kurzy jako "Introduction to digital sound design", "Online games: Literature, New Media, Narrative", "Introduction to Forensic Science". A aby toho nebylo málo, mám nový stolní počítač, takže instaluju, instaluju a instaluju. Každopádně teď už budu doma a budou články. Napadá mě spousta věcí a spousta DIY receptů o kterých chci napsat tak se těšte.

P.S.: Vyhodila jsem tu lištu pod logem blogu. Nějak se mi přestala líbit.
P.S.S.: Tady máte pár random fotek.

Můj leguánek roste jak z vody

A jeho brácha ježeček se den ode dne stává roztomilejším.

 Něco málo z moře.

A návštevy zoo.

Too much stuff to do aneb něco málo ze života

Byla jsem dlooohou na blogu neaktivní. Vím to. Ale občast to prostě jinak nejde. Celé to začalo mým druhým zkouškovým. U kterého jsem upřímně trpěla.
Víte, jsem člověk co se nerad bifluje text, nedej bože data. Neumím to, psychicky i fyzicky u toho trpím. Nejraději se učím prací na nějakých projektech, ve věcech hledám souvislosti a přemýšlím nad nimi. Tohle v 9. třídě vyústilo, i přes všeobecné zklamání mých učitelů a rodiny a faktu, že jsem se dostala na anglický gympl v to, že jsem šla na umělecko-průmyslovou střední. Kde jsem se místo tisíců druhů lišejníků učila počítačové animaci, grafice, fotografování, ekonomii a audiovizuální tvorbě. Milovala jsem to, miluju to do teď a doufám, že se tak budu jednou jedním z těchto oborů živit (až na tu ekonomii teda, hehe). Ale to není důležité. Důležité je, že tyhle věci se učí prací na konkrétních projektech a za ty čtyři roky jsem se tradičnímu stylu učení těžce odvykla. Takže když na mě teď v druhém semestru na vysoké škole čekalo nějakých 9 - 10 zkoušek, které člověk musel pokořit během měsíce, z toho většina těžce biflovacích, můžu vám upřímně říct, že mi z toho bylo ze začátku na zvracení.
No výsledek je takový, že v životě jsem neměla tak špatný průměr, jednu zkoušku jsem opakovala, ale zvládla jsem to. Jsem za to opravdu ráda, jelikož většinu mých spolužáků čeká ještě nějaké dodělávání předmětů v září.
Každopádně toho experta, který vymyslel, že 10 zkoušek za jeden semestr je oukej, bych nejradši probodala nožem.

Tak jsem si vylila srdíčko. Prostě jsem se učila. Hodně. Chodila do práce. Pracovala na jednom projektu ve škole. Starala se o svoje zvířátka. Trávila čas s přítelem a svými kamarády. Cvičila. Na nic jiného čas nebyl.

A pak začaly prázdniny. Pomáhala jsem stěhovat tři své kamarády. Byla jsem na Festivalu Fantazie. Byla jsem na soustředění s teakwondem. Trávila jsem čas se svojí úžasnou mamkou a byla se podívat v Brně a Českém Krumlově. Jela jsem do Polska na koncert Linkin Park. Navštívila oba dva Aerodrome festivaly. Grilovala jsem. Četla jsem knihy. Pila jsem hodně piva. Prostě všechno možné, každopádně jedinou věc, kterou jsem nedělala, bylo sezení doma.

Teď bych to chtěla zkloubit nějak lépe. Aktivit mě čeká ještě milion a blogu se prostě věnovat chci, tak uvidíme.

Zítra doufám vyjde článek o tom, co všechno jsem si za tu dobu pořídila a teď pár ultra random fotek :-)

Takhle nějak teď vypadám. 

Ze soustředění. Kopání to je moje. 

Podívala jsem se do grafitových dolů v hrozně cool oblečku :D

Koncertování.

Pekla jsem domácí celozrný chleba.

V Jablonci nad Jizerou maj tu nejděsivěji přeslazenou cukrárnu v Čechách. 

Začala jsem doma vyrábět kombuchu. 

Můj nejmilovanější leguán. Brzy mu budou dva roky, momentálně dosahuje čtvrtiny své dospělé velikosti. 

A můj ježeček :)