Předpokládám, že každý si jako malý přál nějaké zvířátko. Já taky. Ale přála jsem si svoje vlastní, ne žádný kolektivní jako jsme u nás doma měli v průběhu let morče, rybičky, vodní želvu, andulku, takový ty prostě obvyklý malý zvířátka. Ne, že by na nich bylo něco špatnýho, ale prostě to nikdy nebylo ono. Mimochodem nikdy jsme neměli psa ani kočku.
Moje touha po vlastním zvířátku vyústila v cca 14 letech. Byli jsme tehdy s kamarádkou ve zverimexu a měli tam dost zvláštní sortiment. Kamarádku zaujmuli obří afričtí šněci, mě strašilky. Zaujmuli nás tak moc, že jsme si je nakonec pořídili.
Takže strašilky. To byli moje první oběti. Předpokládám, že většina lidí by od nich s křikem utekla, ale mě fascinovali. A taky byly takhle do začátku ideálně nenáročný. Cože to jsou vůbec strašilky?
"Strašilky (Phasmatodea) jsou řád tropického hmyzu bizarního zjevu. Mohou vypadat jako větvička, starý list nebo kus kůry a dokonale tak splývat s prostředím. Jedná se o výlučně býložravý hmyz." - Wikipedia
Žralo to listy růží, šípku a ostružin. Šípek mi roste za barákem, takže krmení žádný problém. Občast jsem je porosila vodou. Jeden jedinec žil cca půl roku, takže jsem vždycky pak musela koupit nový. Až na jeden případ se nikdy nerozmnožili :-( Jednou jsem si pořídila nějaký speciální argentincký, který žrali jenom kapradiny, ale ty mi asi po měsíci chcíply, eh. Chov strašilek jsem ukončila po tom, co jsem si jednou pořídila i pakobylky, z kterých mi časem šel mráz po zádech. Když vyrostly, vypadali jako gigantický štíři a dělali v noci divný zvuky. Nakonec jsem se věnovala jednim známým, protože jsem z nich měla fakt hroznou hrůzu. Ke strašilkám už jsem se nevrátila. Měla jsem se tuším 3 roky a vzpomínám na ně s láskou.
A tohle je jedna z mých strašilek v plné kráse, nahoře můžete vidět jak jsem je nechávala po sobě běhat :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat